Během čtyř let, které uplynuly od vydání debutového alba channel ORANGE po vydání jeho druhé desky blond, odhalil Frank Ocean část svého soukromí. Na sociálních sítích zveřejnil příspěvek, ve kterém hovořil o své lásce k muži. Nadále však zůstával tajemným a skeptickým vůči slávě. Novou hudbu vydával jen sporadicky, aby se pak opět vytratil jako závan větru. Za jeho skvělými nápady však stojí obrovské množství práce. Až když vyšlo blond, den po streamovaném performančním uměleckém projektu Endless společně s limitovanou edicí magazínu Boys Don’t Cry, bylo konečně možné mu jeho dosavadní neuchopitelnost prominout. Ta totiž najednou působila spíše jako součást pečlivě promyšlené mystifikace. Dokonce i zdánlivá nerozhodnost ohledně oficiálního pravopisu názvu alba může zpětně působit jako záměrná klukovina. Album Endless v abstraktní a zamyšlené hudbě představilo obyčejnou krásu Oceanovy pečlivé práce ve studiu. blond tyto nápady dále rozvinulo a dodalo jim uchopitelnější formu, přičemž originální a často minimalistický přístup byl doplněn příjemnými harmoniemi a všudypřítomnou narativní lyričností. Pro vytvoření velkého multimediálního projektu bylo klíčové i Oceanovo sebevědomí, které se odráželo v jeho skladbách. Jeho hlas byl jistější („Solo“) a ochota prozkoumávat kreativní impulzy výraznější (mezi jinými „Good Guy“ a „Pretty Sweet“). blond zahrnuje 17 skladeb vecpaných do rychlé hodinky a nabízí rozsáhlou paletu nápadů. Přináší svědectví o vyvěšení vlastní umělecké vlajky s podivínským podtitulem. Je to deska o důvěře, že publikum vás najde tam, kde jste. Což se stalo. Ocean je umělcem generace, dokonale se totiž přizpůsobil složitostem a bouřlivým změnám druhé dekády 21. století.